Recenze Články
Comicsový katalog
Recenze
Články
 

Adolf aneb Holocaust trochu jinak

Adolf

Osamu Tezuka je bůh. Ne Bůh, prostě bůh. Bůh mangy. A jestli si myslíte, že jsem si tento bombastický slogan vymyslel, abych měl co napsat do úvodu své recenze, tak se mýlíte. Tento titul mu přisoudili sami Japonci a vzhledem k tomu, že svým způsobem opravdu stvořil moderní mangu jako takovou, snad si ho i zaslouží. Takže si to pamatujte: Osamu Tezuka je bůh. Pokud byste měli tendenci na to zapomínat, nemějte obavy, já vám to z času na čas připomenu.

Kdyby vám někdo ukázal knížku, na jejíž obálce by hajloval mladíček v nacistické uniformě a nad ním by se skvěl jednoduchý nápis Adolf, co by vám asi přišlo první na mysl? Pochopitelně, Adolf Hitler a druhá světová válka. Nuže, tato manga je i o něm, ale ne jenom o něm a už vůbec ne hlavně o něm. V příběhu se vyskytují celkem tři osoby tohoto jména, jejichž osudy se v průběhu pohnutých válečných dějin všemožně proplétají. Ačkoliv na některých stranách trojúhelníku nedochází k vzájemnému kontaktu či dokonce ani uvědomění existence toho druhého, přece má konání jednoho každého z nich zásadní dopad na osudy těch zbývajících. Přinejmenším potenciálně.

Myslím, že už jsem to dostatečně zamotal, a tak se můžu pustit i do objasňování. Začnu tam, kde začíná i samotný příběh: v příbřežním japonském městečku Oigahama. Je večer a nálada v hospodě je ponurá. Kdesi daleko v Evropě právě začala válka. Obyčejný japonský člověk zatím neví, co si má o tom myslet, nicméně vášně a nacionalistické cítění se už pomalu probouzejí. Kei, mladá a trochu záhadná majitelka hospody, je znechucena svými opilými hosty a rozhodne se podnik zavřít. Než ale zamkne dveře za posledním hostem, vpotácí se dovnitř málomluvný chlápek se zafačovanou hlavou a čerstvým průstřelem ramena. Nedlouho na to vyjde najevo, že ho hledá policie v souvislosti s objevením tří mrtvol na nedalekém ostrově. Kei cítí, že její návštěvník – Sohei Toge – není vrah, a proto se mu snaží pomoct. Na scéně se objeví další záhadná postava, cizinec, který se Togeho pokusí zabít. Situaci nakonec trochu osvětlí opětovný příchod policie. Toge není hledaný jako vrah, ale jako klíčový svědek. Je totiž zapleten do podivného případu tajných dokumentů, kterých se snaží zmocnit hned několik oficiálních i neoficiálních mocenských skupin.

Dokumenty však nezíská žádná z nich. V držení je má totiž slečna Ogi, sestra zesnulého vyšetřovatele Nikawy, která je nehodlá jen tak odevzdat. Ačkoli si dobře uvědomuje jejich důležitost a jejich moc zdiskreditovat samotného Hitlera, chápe taky to, že Japonsko je spojencem Německa, a že tudíž nebude snadné pravdy v nich obsažené zveřejnit. Rozhodne se proto dokumenty na čas schovat a počkat, až se situace uklidní. Protože ví, že u ní, ani u Togeho by nebyly v bezpečí, předá je Adolfovi Kamilovi, židovskému chlapci žijícímu ve městě Kobe. Tak se na scéně ocitá první z Adolfů.

AdolfDruhý Adolf, Adolf Kaufmann, bývalý spolužák a kamarád toho prvního, žije tou dobou v Německu, kde vstupuje do řad Hitlerovy mládeže a zahajuje studium přímo ve škole Adolfa Hitlera. Kaufmann má však jeden veliký a těžko odstranitelný nedostatek, který mu působí značné komplexy a deprese. Je totiž Árijcem jenom napůl, po matce má polovinu krve japonskou. O to víc se snaží nahrazovat to horlivostí a neustálým dokazováním vlastní loajality. Co všechno musí udělat, aby přesvědčil své nadřízené, radši ani nebudu prozrazovat.

Třetí Adolf, Adolf Hitler, se v příběhu pochopitelně objeví také. Díky Kaufmannovi, který svým hrdinským chováním a obětavostí pro německou věc pronikne až do nejvyšších kruhů, můžeme vůdce sledovat opravdu pěkně z blízka. V podání Osamu Tezuky se jedná o učiněného cholerického psychopata se sklonem k sáhodlouhým únavným proslovům, postiženého navíc silným stihomamem. V několika chvilkách slabosti, které si Hitler dopřává jenom v přítomnosti nekriticky milující Evy Braunové a kterých je Kaufmann náhodným svědkem, odkrývá vůdce také svoji nejistotu a frustraci překvapivě podobnou té Kaufmannově. Ani on totiž nemá čistou árijskou krev a co je horší, jeho předkové jsou židovští…

Teď už tedy můžu prozradit, že právě nezvratné důkazy o tomto faktu jsou obsahem oněch tajných dokumentů, o které se v příběhu celou dobu vlastně jedná. Nejedná se však pouze o ně. Kdybych se měl pokusit sepsat třeba jenom heslovitý seznam toho, o čem všem manga Adolf je, zaplnil bych skoro tolik místa, jako samotné recenzované dílo. A právě tato spletitost a komplexnost je na ní tak úžasná, geniální a dech vyrážející. Osamu Tezuka je totiž bůh.

Adolf má všechny znaky dobrého románu. Děj je spletitý a odehrává se na velké časové i prostorové ploše. Postav je v něm spousta a všechny jsou dobře charakterizované, mají svoji minulost, mají dobré i zlé vlastnosti, po něčem touží a o něco se snaží. Podle potřeby se v ději objevují a zase mizí a nezřídka taky umírají, což je pochopitelné, protože je válka, a protože Osamu Tezuka nepíše slaďák s happyendem, ale opravdový příběh. Osamu Tezuka je totiž bůh.

Mluvit o Adolfovi a nepokusit se ho srovnat se Spiegelmannovým Mausem, to by bylo asi nemyslitelné a neodpustitelné. Na první zběžný pohled mají obě díla mnoho znaků společných: v obou případech se jedná o comics (i když teda to první je spíš comix a to druhé manga), obě díla jsou černobílá a několikadílná (Maus 2 díly, Adolf 3), v obou se píše o druhé světové válce a holocaustu. Při podrobnějším průzkumu však zjistíme, že na té hlubší úrovni jsou obě díla velice odlišná.

AdolfZatímco Maus má jednoho hlavního hrdinu, jehož osudy víceméně přímočaře sleduje celou dobu, Adolf má hlavních hrdinů přinejmenším půl tuctu, možná i víc a je těžké rozhodnout, komu je věnována největší pozornost. Maus je autobiografický a autentický, Adolf patrně neobsahuje žádnou postavu, která by byla ztělesněním autora či některého jeho příbuzného a navíc je jeho děj vymyšlený a i s historickými fakty se místy zachází dost volně. Maus je především zaměřen na otázku holocaustu a na popisování osudů Židů za války. Adolf se zabývá židovskou otázkou taky, stejně ale jako na žádný jiný z mnoha motivů, ani na tento není kladen specifický důraz, je to jenom další kamínek v obrovské a složité mozaice reálného světa.

Snad nejmarkantnější rozdíl obou děl je však v myšlení jejich autorů. Maus je psán z pohledu „bělocha“, příslušníka americké kultury, který nám zprostředkovává názory a náhledy jiného „bělocha“, formovaného kulturou střední Evropy, a tedy prostředím nám všem důvěrně známým. Při jeho čtení nemáme problémy s pochopením motivací a jednání jednotlivých postav, nedělá nám problém ztotožnit se s jejich problémy a vnímat důvody rozhodnutí, která podstupují. Adolf je naproti tomu pohledem Japonce, člověka formovaného kulturou pro nás Evropany v mnoha směrech nepochopitelnou, zvláštní a cizí. Při jeho čtení vás nejednou přepadne lehký pocit neskutečna a mrazení v zádech, jednání některých postav se vám bude jevit iracionální a jejich motivy nepochopitelné. Dalo by se říci, že je to pohled z úplně opačného konce spektra, pohled z druhé strany lehce pokřiveného zrcadla. Ač se teda oba dívají na stejnou věc, nevidí oba stejnou věc.

Pokud dobrý scénář kráčí ruku v ruce s dobrou kresbou, úspěch celku je zaručený. V tomto bodě si o Adolfa starosti dělat nemusíte, protože si vede skvěle. Tezukův výtvarný projev je trochu zvláštní, jenom vzdáleně připomíná kresbu, na jakou jsme zvyklý u současné mangy, rozhodně si s ní však v ničem nezadá. Není sice hyperrealistická, anatomicky dokonalá, detailně vypiplaná ani bravurně šrafovaná, přece má však v sobě jakési kouzlo a vysokou sdělovací schopnost. Tezuka se uchyluje spíš ke zkratce, postavy načrtává několika jednoduchými tahy, každé z nich však přiřazuje určitou charakteristiku, která ji dovoluje kdykoliv bezpečně identifikovat. Pochopitelně se zde nachází i poměrně hodně obrázků, které jsou až hyperbolizovaně karikaturistické. Jak je pro mangu příznačné, kresba není pouhým způsobem zachycení hmotného světa, je také výrazovým prostředkem odrážejícím myšlenkové pochody a nálady postav a tomuto účelu je bez výhrady podřízena.
Mnohem důležitější než samotné obrázky je celková kompozice a způsob střihu. V tomto ohledu nemá Adolf žádnou chybičku. Děj plyne hladce a nenásilně, na těch správných místech se zrychluje a pak opět zpomaluje podle potřeby, což je docilováno především střídáním obrázků či dokonce celých stránek bez textu a obrázků s bublinami, fázování je dokonale načasované a vyjádření pohybu dynamické a strhující. Osamu Tezuka je prostě bůh…

Mohlo by se zdát, že jsem na tuto recenzi vyplýtval obrovské množství superlativů a bombastických přívlastků. Pravda je taková, že se jedná o vskutku pozoruhodné a dnes už i klasické dílo, které si vznesenou chválu plně zasluhuje. Adolf je manga vyprávěná s citem a obrovským uměním, je to příběh o lidech a o tom, jací doopravdy jsou, a ačkoliv se místy maskuje za obyčejný špionážní thriller nebo detektivku, nese toho v sobě mnohem víc, ostatně jako většina prací Osamu Tezuky. A proto nezapomeňte: Osamu Tezuka je bůh.

Autor: Osamu Tezuka
Anglické vydání: Cadence Books, Inc, 1996

Autor: Ľudovít Plata
Tento článek byl publikován 5.6.2002 - další články od tohoto autora


Doporučujeme
Nejživější diskuse
Vaše připomínky a návrhy k podobě Comics serveru
22.2.2011, 10:35

Prozraďte, jaký je váš oblíbený comics a proč?
11.2.2009, 11:44

Comicsová scéna v Čechách a na Slovensku
27.1.2009, 18:22

Diskuse pro všechny (i budoucí) comicsové scénáristy
30.8.2006, 9:37

Evropský comics vs. Angloamerický comics
30.8.2006, 9:36