Sandman aneb zacátek jednoho snu

Kdybych se tady zacal rozepisovat o tom, jak dlouho a touzebne se na tento book v Ceské republice cekalo, kolik jedovatých fám, nepodlozených zvestí a úplných výmyslu se o nem sírilo, jak mnoho lidí v jeho vyjití uz ani neverilo a delalo si z nebohých redaktoru Crwe jenom srandu, zkrátka kdybych si tady k tomu vsemu ve své recenzi jeste prisazoval, nosil bych jenom dríví do lesa, a at bych se snazil sebevíc, nic originálního ani vtipného uz bych k tomu nedodal. Pominu proto zcela tento historicko-mýtický aspekt jeho pocetí a vrhnu se prímo na shrnutí a zhodnocení díla samotného.

Vsechno to zacalo 6. cervna 1916 v anglickém mestecku Wych Cross. Roderick Burgess, nechávající se titulovat Mág, se rozhodl uskutecnit slozitý zaríkávací rituál, jehoz cílem bylo uveznit Smrt. V magickém kruhu pod sklenenou kopulí opravdu jakási bytost uvízla, jak se vsak záhy ukázalo, nejednalo se o Smrt, alebrz o jejího mladsího bratrícka Sandmana, pána ríse spánku, zvaného téz Sen. A protoze tento odmítl splnit Mágovi jeho pozadavky (znáte to, udelat ho nesmrtelným a podobne), zacala hra na trpelivost. Její výsledek mohl být jenom jediný, vzdyt prece kdo má víc casu nez jeden z Vecných? Trvalo to vsak dlouhých 72 let…

Sandman, alias lord Morfeus, se teda nakonec dostává na svobodu, prisel vsak o své magické atributy: pytlík s pískem, prilbu pána snu a mesícní rubín. Nezbývá mu, nez se vrátit do trosek svého kdysi tak nádherného království, pozádat o radu Trojjedinou bohyni a vydat se pátrat po svých pokladech.

A to je více-méne po obsahové stránce shrnutí prvního booku série Sandman. Takto napsané to mozná pusobí triviálne, jednoduse, nebo dokonce hloupe, vezte vsak, ze nic z toho není pravda, protoze jednoduchým popisem základní dejové linie není mozno postihnout celkovou hloubku Gaimanova poetického vyprávení (nemluve uz o vsech vedlejsích liniích, na jejichz probírání tu ani není místo). Príbehy o Sandmanovi jsou plné imaginace, originálních nápadu a vybrouseného stylu a jejich poselství vás zasáhne prímo do srdce. Gaimanovi neciní problém strídat náladové polohy i zánry, takze zatímco napríklad „Hostitelé na draka“ jsou temnou fantasy s obcasnými tragikomickými prvky, príbeh „Nech si o me treba neco zdát“ je spís detektivka a „24 hodin“ zase horor a to jeden z nejlepsích, jestli ne vubec nejlepsí, co jsem mel zatím prílezitost v comicsu císt. Príbehy jsou casto postavené na pointe, která vás doslova svalí z nohou, jako napríklad v cásti „Co peklo schvátí“, kde je pointa vlastne dvojitá. Nádherným epilogem k první knize (a zároven prologem ke knize druhé) je povídka „Tlukot jejích krídel“, kde se nám poprvé predstavuje jeden ze sesti Sandmanových príbuzných, a to mimorádne sympatická Smrt, která musí svému bráskovi „vycistit zaludek“, aby opet nasel smysl své existence.

Jak se sám Gaiman priznává v doslovu, príbehy v tomto prvním souboru mu pri zpetném pohledu pripadají místy neobratné a neohrabané a az v té poslední nasel svuj skutecný hlas. S neobratností a neohrabaností bych moc nesouhlasil, prece jenom vsak musím pripustit, ze jistá tendencnost a poplatnost cizím pozadavkum je tu trochu cítit. Kdyz si uvedomíme, ze Sandman vznikal na zakázku pro hororovou odnoz DC Vertigo, prestanou nás prekvapovat nekteré námety a dejové zvraty, které pozdejsímu Gaimanovy nejsou vlastní. Patrí mezi ne predevsím krecovitá snaha okate situovat dení comicsu do sveta DC, která zpusobuje, ze neustále a zcela zbytecne zakopáváme o haldy comicsových postav, jako je Swamp Thing, puvodní Sandman, Scarecrow, John Constantine nebo dokonce (úplne nejzbytecnejsí) JLA. Poplatná duchu Vertiga je i temná hororová atmosféra vetsiny príbehu, která se v pozdejsích príbezích nastestí vytrácí, aby udelala místo mnohem rafinovanejsím tónum. I navzdory temto výtkám vsak opet opakuji, ze z hlediska scénáre a postupu vyprávení jsou „Preludia a nokturna“ vysoko nadprumerným ctením a kazdý z príbehu zde obsazených je malou vypravecskou perlou.

Nezbytnou a neprehlédnutelnou soucástí kazdého comicsu je pochopitelne kresba. O tu se v prvních peti dílech postaral Sam Kieth, jemuz na postu inkera vypomáhal Mike Dringenberg. Pozdeji to Kieth vzdal, Dringenber prevzal kresbu a inkerovat mu zacal Malcolm Jones III. Po pravde receno, kdyby mi to nikdo nerekl, asi bych na to ani neprisel. Styl obou pánu je dost podobný (svoje asi udelá i to, ze ty první díly Dringenberg inkeroval), a tak je prechod velice nenásilný. Kresba jako taková je dost zajímavá a svérázná, casto se v ní strídají ruzné výtvarné postupy, od karikatury az po koláze. Nestandardní usporádání a tvary rámecku dobre odpovídají zpusobu vyprávení, obcasná necekaná perspektiva a zvlástní výbery úhlu pohledu zase úzasne zvysují jeho dynamiku. Není to sice kresba, za kterou bych udelil první cenu v soutezi o nejpoutavejsí výtvarný projev, ke Gaimanovu scénári se vsak podle me docela hodí. Co je hlavní, je dostatecne vypovídací a prehledná, clovek jenom málokdy musí premýslet, na co se vlastne dívá a i tyto obcasné „zasmodrchance“ jsou ve vetsine prípadu spís nez neschopností kreslíre zpusobeny neprítomností barev v ceském vydání.

Ach jo. A je to tady. Celý cas jsem tusil, ze se této problematice budu muset postavit a ta chvíle ted nastala. Ano. Oproti americkému originálu, který je jako drtivá vetsina tamejsích comicsu barevný, v ceské verzi nám zustaly barvy jenom dve, a to cerná a bílá a k tomu strucná informace: „V originálu koloroval Robbie Busch.“ Kolem otázky „Sandman v barvách nebo bez“ se v rámci ceské comicsové verejnosti toho uz napovídalo taky dost, takze opet nemám sanci prijít s necím novým. Jako recenzent vsak musím zaujmout nejaké stanovisko a to moje zní: „Rozhodne v barvách.“ Ackoliv ani koloring v tomto booku není podle mého názoru neco, za co by se udelovaly prestizní výtvarnické ceny, prece jenom je jeho soucástí a to dost dulezitou. Cernobílá verze sice muze být lákavým sberatelským kouskem (priznávám, ze nekteré pasáze vypadají bez barvy docela zajímave), nemela by vsak slouzit jako náhrada originálu. Cenový rozdíl obou verzí, o kterém se v této souvislosti nejcasteji mluví, je podle me trochu diskutabilní argument, i kdyz chápu, ze pro mnoho lidí ten rozhodující.

Jinak se ale vydavatelství Crew zhostilo svého úkolu se ctí. Na první pohled je ceská verze neodlisitelná od originálu (myslím samozrejme pohled zvenku), vnitrní úprava knihy je (az na tu cernobílost) taky peclive verná predloze, maximálne originálu podobný je i lettering (vzniknuvsí v kooperaci Ondreje Jirese a Davida Horáka) a tradicne velice kvalitní je i preklad (i kdyz mne osobne není jasné, proc se kapitola „Hope in Hell“ jmenuje cesky „Co peklo schvátí“, ale pevne verím, ze mel k tomu Viktor Janis dobrý duvod).

Záverem teda muzu ríct, ze to cekání rozhodne stálo za to. Sandman je skvelý jako jednotlivé príbehy, ale úplne geniální jako celek. Proto ti, co touzí po barvách, si vsech deset booku série Sandman muzou koupit v originále a za takových (odhadem) dvacet az tricet let si k nim treba budou moct seradit i jejich cernobílé ceské protejsky. Príjemné cekání!!! (Tak prece jsem si malé rýpnutí neodpustil…)

Scénár: Neil Gaiman
Kresba: Sam Kieth, Mike Dringenberg, Malcolm Jones III
Vydal: Crew 2002

Autor: Ludovít Plata
Tento clánek byl publikován 11.9.2002 - dalsí clánky od tohoto autora